Could Článek [Magorův statek o.s.]

23.8.2019, Srpen 2019, brigáda: práce na půdě a otloukání omítky

Zpráva převzata z výroční zprávy, napsala Františka Jirousová.

Přijeli Démon, Ota, Jakub, Lucie a Ivan. Tento rok tedy přijeli poprvé na dvě brigády. 

23. srpna 2019, pátek (úryvky z deníku)
Brigádníci měli přijet kolem pátý, je půl sedmý a nikde nikdo, ale tak to chodí. Jdu přemejšlet jak prodat bryčku a kam uskladnit prkna ze Všenor. A prostě dělat o dřevě.
Příjezd v půl sedmý nakonec. Lucka mi přivezla růži k zasazení do země. Budu psát stručně, nemám na to sílu. Děláme o dřevě, přebírám to, třídím na oheň a na řezání. Démon dělá se mnou a Ota to vozí do stodoly. Ptám se na Vranov, Démon tam byl s Alešem (…) Jedu pak pro Jakuba do Velkého Pěčína, zkoušela jsem navigaci, ale neposouvala se mi mapa, málem jsem sjela do škarpy, jak jsem to regulovala, ale dobrý. Jakub tam čekal na křižovatce, jedem zpět, už začíná tma, Jakub vypráví o práci v Brně a materiálech o Bondym. Helena Všetečková, která měla taky přijet, nakonec nepřijede.
 
Už hoří oheň, hovory si nepamatuju moc, nic závažnýho, o ekologii taky něco a náboženství, zkouším tam zmínit nějakou teorii o fundamentalistech, proč to dělají, celkem všichni souhlasí. S Jakubem se bavíme o jeho práci. Pila jsem ten svůj střik, oni pivo a různý další. Líbilo se mi to celkem, ale ve 2 jsme šla spát, Démon taky, oni tam ještě seděli, prý jen chvilku.
 
24. srpna, 2019, sobota
Kousek po 9 vstávám. Snídáme na zápraží. Jdeme se podívat na půdu po snídani, ukazuju, co budeme dělat. Musí se odkopat půdovky aspoň z několika metrů čtverečních a zjistit, jak vypadá strop. Já s Ivanem začínáme dělat, Démon a Jakub jdou pro roušky a nákup. Ivan je mlčenlivý a výkonný spolupracovník. Ale brzo jsme odkryli první trámy a ukázalo se, že se jedná o povalovej strop! To byla jedna z možností. Trámy, silný, hustě vedle sebe, jen malý škvíry mezi něma.
 
A začalo to vypadat, že jsou trámy zdravý! To by byla vůbec ta nejlepší možnost, téměř zázrak, strop by se nemusel celej měnit, jen by se dostaly z půdy ty půdovky a zezdola dala pryč omítka a místo ní něco. Odkryli jsme asi metr a půl a nenašli žádnej poškozenej trám, měla jsem radost, takovou racionální, nejsem teď nějak schopna cítit jakékoli osobní emoce. Oni se vracejí, koupili ty roušky dýchací, je to mnohem lepší s něma, tam je strašnej prach, takovej ten stoletej, rozbolela mě z toho hlava. Děláme všichni na půdě, hlavně to vynášení kýblů je strašná práce, vyndávání půdovek je snadný, jde to jen kramlí nebo kladivem, pak se to nakýbluje, musí se to snést po štaflích dolů, páč tam nejsou už schody, a vyvézt dozadu. Jakub vyváží kolečka jedno za druhým, Ota taky, všichni se prostě zapojili, Lucka taky pak přišla, když jsme zametali.
 
Ve 12 jedu pro oběd do Kostelního, hromada bramborový polívky (dali nám jí víc), řízky a salát (6 porcí, i pro Helenu byl jeden). Jdeme to jíst hned. Ta bramboračka byla génius naprostej. Sedíme kolem ohniště a tak různě a odpočíváme, ani nebyla oficiální siesta, jen jsme tam tak společně byli.
Jdeme zase na půdu, odkryli jsme i část na jiném místě, a opět zdravý trámy. Jakub se pustil do velkého zametání. Démon tam natáhl taky vysavač, aby se ty trámy pěkně očistily. Jen to vynášení kýblů je fakt dost hrozný. Já jsem měla dost přichcíplou náladu, asi mírná kocovina a nevím co, jakási mírná rozloženost. Je to hotový, krásný dva kusy trámů jsme odkryli, cca 5 metrů čtverečních.
 
Děláme si kafe, natáhla jsem se na kameny a přichcíple ležela. Není to na mě vidět, ty nálady, ale vevnitř teda znát jsou. Náhle jsem se podívala na Démona a řekla: Démone, jdeme řezat. Potřebovala jsem totiž něco nařezat motorovou pilou, neměla bych jinak klid. Ta pila je pro mě velká výzva, a kdybych to dnes neudělala – jako že jsem myslela, že dnes prostě řezat nebudu, protože mi není nijak zvlášť dobře – tak bych měla tu domršenou náladu celej den. Včera jsem se s Démonem domluvila, že na mě bude dohlížet, ale že musím řezat sama, abych se to naučila. Vzala jsem pilu, dolila tekutiny a nastartovala bez problémů. Démon tam stál u toho, občas přidržoval dřevo, Jakub tam taky se zájmem obcházel. Nařezala jsem celou tu kozu, co tam byla naložená. Velmi mi to spravilo náladu, nová energie a důstojnost mnou kolovaly. Ostatní tam někde byli, ani jsem si nevšimla, jestli tomu přihlíželi. Uklízíme dřevo, na dvůr přicházejí nezvaní návštěvníci, pronikli tam zadem, jen je zdravím, říkám jednu větu a nechávám je tam stát, nebyli sympatičtí ani Jakubovi, ani Démonovi.
 
Ota nejspíš ještě odvezl pár koleček dřeva do stodoly. Oni tři pak jdou na procházku do lesa, já s Jakubem a Démonem zůstáváme. Začali jsme vyklízet dřevo ze stodoly, chtěli jsme udělat místo, až se podaří přivézt ty prkna a vše od Světlany Karasové [kamarádka mi nechala zdarma stavební materiály], zavolala jsem jí dnes a domluvila to s ní, že zajistí někoho, kdo to naloží. Vyklidili jsme toho hordy a odvozili na oheň.
 
Jdu si pak mejt hlavu, vracím se na zahradu a Démon s Jakubem tam pálí ten starý hnusný gauč. Je to pěkné, fotím je, sedli si na opěradlo dokonce. Pak tam sedím s Démonem a hovoříme, on vypráví např. o tom, jak jezdí na lodi a chce si postavit loď vlastní.
Oni se pak vrátili z procházky, našli pár hub. Večer děláme oheň (nemám zápisky, tak fakt už nevím co). Sedíme na zápraží tentokrát, páč vatra je neskutečná. Na návsi probíhá svatební oslava. Démon řekl dopoledne, že uspořádáme „kontra-akci“, teď jsme se spíše unaveně usmívali, že jsme všichni utahaní jak psi, ale pak se to rozproudilo, jak to tak bývá.
 
Nepamatuju si bohužel většinu hovorů. Jen Ota říkal o nějaké krásné knize o kocourovi, který žil u zenového mistra a sám žil jako zenový mistr, to mě dočista nadchlo a musím to mít, Ota mi pak napsal, jak se to jmenuje: „Kojabaši, kočičí mistr zenu“. Hovory byly přátelské, ale pak se Démon zmínil o problémech s cikány v Hanušovicích a to se do něj zbytek osazenstva teda pustil! Líbilo se mi, jak Jakub začal rozvíjet teorii o menšinách, že jsou neustále pod obrovským tlakem, k tomu jsem se i připojila, jinak jsem spíše do hovoru nezasahovala. Ale tak nějak jsem se snažila postavit na stranu cikánů, jenže já prostě rozumím každýmu stanovisku a nejradši vplouvám do hovoru bez nutnosti zasahovat.
 
Lucie pak vymýšlela nějakou společenskou hru, že jsme říkali, kdo jsme, třeba „kámen ve zdi“ (to jsem řekla já, když mě „donutili“, bytostně nesnáším společenské hry), aby se prý jako otupily hroty, bylo to trochu drsnější, ten hovor předtím. Démon řekl, že je „hovno“. Pak už si fakt nepamatuju co, oslava na návsi zdárně pokračovala, jednu chvíli jsem šla s Luckou do vejminky pro mouku (Lucka totiž vařila polívku ještě!) a Lucku zaujalo, jak se tam všichni objímají a mají se tak rádi, poznamenala k tomu, že my se tady hádáme a oni se mají rádi. Ale oni jsou tam všichni asi zajedno, tady u ohně to bylo zajímavější. Démona bolela hlava, šel pak ve 2 spát, já jsem taky chtěla, neumím se už uvolnit, pila jsem pořád ten svůj střik. Ale Lucka začala zpívat, já jsem prvně absolutně nechtěla s tím nic mít, jenže holt hudba mě dostane skoro vždy, tak jsem zazpívala sama píseň Vítr to ví, 2 sloky jsem si vzpomněla, a přidávala jsem se k Lucce, když jsem to znala. Jakub z toho byl dojatý, Lucka totiž zpívala nějakou píseň, kterou Jakubovi zpívávala máma. Pak jsem ale šla spát, bylo 2:20.
Pak jsem se dozvěděla, že Lucka s Jakubem tam ještě žili až do rána, šli i na náves, Ota šel asi spát dřív, ale to přesně nevím.


 
25. srpna, 2019, neděle
Vstávám v 8:50, hlava mě nebolí, kocovina jen nepatrná, to je prostě dobrej způsob s tím ředěným vínem. Démon taky naštěstí vstal, tak snídáme a jedem na mši. Ovšem Ivan nešel vůbec spát, zastihla jsem ho, jak sedí na zápraží, v sednici i na zápraží se svítilo, to bylo vskutku jak za Magorových časů. Pravila jsem přátelsky: „Proč tady svítíte jak ti blázni?“ A Ivan začal náruživě vysvětlovat, že nechápe, proč „oni“ tam svítí: „Já to nechápu, to se snad bojí, nebo co?“ tož jsem již raději mlčela, neb bylo zřejmo, že to s ním není jen tak! Nejspíš si nevšiml, že se svítí na zápraží a myslel světlo v sednici.
 
V Kostelním byla pouť, Démon řídil, já jsem se bála, že tam nezaparkuju, ale bylo tam místo. Mši sloužil ten kněz s těma rukama „zmrzačenýma“ (to je hnusný slovo, ten člověk má vlastně krásné ruce a vše jimi zvládá), já ho mám ráda, on je při rozumu, dobře mluvil celkem, o přílišném skepticismu, škarohlídství, a pýše na vlastní zásluhy. Jdeme se podívat do knihkupectví, obhlížíme knihy i nahoře, kupuju si kafe. Jedeme do Lidlu pro maso, Lucie ho chce dělat.
Přijíždíme, Ota je taky vzhůru už, Lucka taky. Říkají, že včera v noci ještě s Jakubem šli na náves na tu oslavu, pohovořili tam s někým a ten člověk jim dal slivovici. Zasadili mi taky kytky, Lucka zasadila růži do předzahrádky, Ota mi na dvě místa v mý zeleninový zahradě zasadil vřes. Lucka se taky moc nevyspala, nechápu, jak takhle můžou žít, nevydržela bych to ani den (v mládí ale bez problémů jo…). Jakub taky vstal, v kuchyni připravoval pro Lucku česnek a vypadal celkem při životě.
 
Ovšem došlo pivo, tak jsme ještě jeli zase, vzali jsme všechny tři bedny, Ota jel s náma, koupili jsme v Penny ještě jednu basu, já jsem už nic neplatila.
Pak se teda ještě fest pracuje, s Démonem jdeme na půdu přenést ten archiv, naklízím noty do beden, přebíráme knihy a smějeme se strašlivým titulům, přenášíme to všechno do spravené části půdy, kde to může být další léta. Ota ještě dokončil přebírání té hromady dřeva, dovozil, co je na řezání, hromada je komplet hotová. Pak s Démonem vytahovali z půdy starý okna, který tam táta nesmyslně nashromáždil, nebralo to konce, obrovský množství, s Jakubem jsme to nosili do křápiště.
 
Ivan se pustil do omlacování té stěny, která měla být na programu jako hlavní, pustil se do toho s velkou vervou, nechápu, kde bere tu energii, pak se do toho dali i Ota a nakonec i Démon, ten vyškraboval spáry takovým hákem, kterej našel na půdě. A kompletně celou zeď, kromě úzkýho pruhu pod střechou, stihli oškrábat. Já jsem už nedělala nic, přece jen chci držet neděli. Je to zase velkej kus práce, co všechno udělali, i ta zeď právě, hodně to tady prokouklo všechno, ta stodola hlavně, která nebyla vůbec plánovaná.
 
Lucka uvařila výbornou bramboračku s těma houbama, co včera našli, musela jsem se překonávat, abych si nedala celej hrnec. A pak smažila maso, máme k tomu salát ze včera. Oni furt mlátili jak zjednaní, Ivan odmítal jakékoli jídlo, pak jsme jedli v kuchyni.
Píšu chvilku deník, pak poklízím, oni taky, Lucka neustále myla hory nádobí, taky se balili všichni. (…)
V 5 teda odjížděli, poté co Démon ještě vynesl odpadky a vše se uklidilo, jen ta suť tam zůstala podél zdi, to už nešlo stihnout. Loučíme se, to je taky vždycky takový těžký.