Could Článek [Magorův statek o.s.]

3.5.2019, Květen 2019 – kameníci opravují prastaré zápraží

Původní úmysl byl objednat si firmu Zeď a štět (http://www.zedastet.cz/cz/) klasicky za peníze, ale Mírovec řekl, že pochází z Dačic a jezdil na festivaly do Vydří, navrhl tedy, že sežene partu, se kterou pracuje, a další lidi a zápraží opraví zdarma. Zajistila jsem jim jen jídlo od cateringu z Kostelního Vydří a samozřejmě něco k napití.

Byla to výborná akce. Co tihle lidi dokážou s kamenem, je pro obyčejného smrtelníka zázračné dílo. Všechny kameny pocházejí ze statku, mnoho z nich bylo vyzvednuto ze země, kde ležely pod silným nánosem hlíny celá desetiletí.
Pracovali na tom, kromě Mírovce, tito lidé: David Šebesta, Pavel Sytař, Josef Habr, František Komenda, Radek Opavský.

Protože Výroční zpráva slouží zároveň jako kronika, vybírám úryvek z mého deníku. Netřeba to číst samozřejmě, já to tady ale potřebuju mít, protože v denících čítajících už tisíce stran se mi špatně hledá a takhle budu mít každý rok souhrn prací po ruce ve Výroční zprávě.
 
4. května 2019, sobota
Hoši vstávají nějak před osmou. Snídají a dávají se hned do díla. Já jsem vylezla kousek po devátý. Slunce myslím svítilo zrovna. Oni měli zvednuté první velké podlouhlé kameny před vchodem. Myslela jsem, že pokud to půjde dobře, podaří se jim upravit tak dva metry zápraží kolem vchodu, to jsem ovšem netušila, s kým mám tu čest. Ten postup je přibližně takový, co jsem stačila vysledovat: Kámen se musí zvednout, k tomu slouží takový zvedák, případně se přemístí na jiné místo. Zem pod ním se upraví, vykope, nasype se tam štěrk, ten jsem objednala z kamenolomu v Dačicích, 4–8 mm velikost (lepší je prý ten jemnější ještě, ale ten neměli). Nasype se tam tedy štěrk, říká se tomu lože. Kámen se pak umisťuje důmyslným způsobem, ke kterému musí zjevně být přirozený talent: gumovou palicí se do toho například klepe a různě se s kamenem hýbe, až naprosto dokonale sedí na svém místě, ani se nehne a je zcela rovný. Takhle se to dělá s každým kamenem, mezi nimi vznikají úzké spáry, vysypávají se štěrkem.
 
Plán práce byl takový, že nejdřív se umístí ty hlavní velké kameny, chlapi si vytyčili provázkem, kde bude zápraží končit a postupně ho lemovali po obou stranách těmi hlavními velkými placáky, které jsou už opracované po starých mistrech, nejspíš možná z 18. století, protože z konce 18. století jsou první zmínky o statku. Ty hlavní velké kameny jsou prostě obrovské.
 
Zase se rozdělal oheň, popíjela jsem tam čaj a povídala taky něco o Magorových zvycích, například jak rozbíjel všechny dveře sekerou nebo nechal prorůstat stromy střechou, protože je zakazoval kácet. Přijíždí další účastník, František, je to lesní inženýr, či jak se tomu říká správně. Hned zkušeným okem přehlédl veškeré stromy, co tu mám a navrhoval, které by bylo možná lepší skácet, zkusila jsem vyložit, že toto je už konečný stav, jaký vzešel z architektonického projektu, ale v něčem měl František nejspíš pravdu, ohledně jednoho javoru myslím. Přijel taky ještě Josef Habr, ajťák, a hnedle se zapojil do díla.

V 11 jedu pro oběd do Kostelního Vydří, kde asi před rokem vznikla nějaká cateringová firma zajišťující jídlo pro různé akce, oslavy atd., tak jsem je tenhle rok zkusila, protože pokud by dobře a přijatelně cenově vařili, pro mě by to bylo naprosto ideální. Vařit samozřejmě naprosto nehodlám pro víc lidí, jednak to neumím, jednak bych nesnesla bejt v kuchyni a neúčastnit se práce. Zajela jsem nejdřív na parkoviště, ale po zazvonění v kuchyni mi řekli, že mám zajet až do kláštera. Tak jsme se teda s milým Felixem [to je moje auto, Citroen C3, začala jsem v březnu po 12 letech znova řídit] nacpali úzkou branou úspěšně do kláštera. Karmelitáni totiž zrekonstruovali celý klášter a nabídli k užívání tyhle prostory. Byly tam v kuchyni dvě ženy. Zapůjčily mi veškeré nádobí, neb jsem si žádné nepřivezla. Poskládala jsem to do auta.

Zasedli jsme různě kolem stolu a Skalákovy síně. Byla polívka, velmi dobrá, hovězí guláš s knedlíkem a pro „býložravce“, což je Mírovec a já občas též, byla zapečená zelenina se sýrem. Shledali jsme vše velmi dobrým, firma se osvědčila. Taky se mi na tom moc líbí, že jsou to místní.

Oni pak bez přestání pokračovali až do večera, jen s jednou krátkou přestávkou na kafe myslím. Různě se u toho občerstvovali pivem, zakouřili si a tak. Ale jejich pracovní nasazení mi připadalo dočista neutuchající a neuvěřitelné, takže jsem brzy pochopila, že se toho udělá mnohem víc, než jen nějakých pár kamenů před vchodem.

Odkopal se terén až po vrátka, to dělal František hlavně, nakolik jsem si stačila všimnout. Je neuvěřitelný, jakej nános hlíny tam byl za ty desetiletí, prostě na celej rejč toho bylo, celej rejč se zarazil do země. Vymysleli, že se tou odkopanou hlínou zarovná terén kolem studny, to je taky výbornej nápad. Takže tady vzniká úplně nový území vlastně.

Mírovec to celé vymýšlel, byly vlastně dvě kamenické skupiny, Mírovec a David a Radek a Pavel, ostatní pomáhali se vším, co bylo potřeba, vozili štěrk, sháněli kameny, vytvářel se ten prostor kolem studny.

Já jsem se pustila do trávy. Nejdřív jsem shrabala pokosenou trávu před vejminkem. Pak jsem postupně až do večera kosila dvůr, protože zatím jsem stihla jen kruh kolem ohně. Stihla jsem to skoro celý, včetně té pravé části dvora. Po čtvrtý hodině začalo pršet, až se strhl totální lijavec, proudy vody crčely z oblohy a po silnici voda úplně tekla. Ale kluci si aspoň chvilku odpočali, dřeli předtím neskutečně.

Já jsem chtěla jet v 5 do Kostelního na mši, je tam každou první sobotu v měsíci mariánská mše, tak jsem si to dala s nedělní platností jako, abych zítra měla čas na brigádníky. (…)

Oni pracují jak ďasi. Při dešti si mohli dát aspoň přestávku.

Večerní hovor o podstatě kamene

S prací končili za tmy téměř. Při stmívání jsem nanosila ještě nějaký dřevo a přitáhla zezadu ze zahrady kmen smrku. Radek rozfajroval oheň, dělal ze dříví takový mřížky, aby se vodou nasáklý dřevo líp vysušilo. Vzpomínali jsme, jak Magor nařizoval absolutisticky „tvořte přímky“ a nedovolil nikomu přikládat jiným způsobem. Ale touhle mřížkou to funguje výborně, za chvíli bylo krásný vedro. Sušili jsme si nohy a vůbec všechno tělo. Ohřála jsem zbytek polívky na vařiči v sednici, zbyla i miniaturní porce guláše. Pojedli jsme u ohně, popíjeli pivo a tak, co kdo potřeboval.

Řeči si až tak úplně nepamatuju, ale vyprávělo se, co kde kdy dělali, je to neuvěřitelný, například o nějaký cestě na Sněžku, kterou stavěli. Mírovec mluvil o svém poustevnickém životě v lesích. O seriálech se bavíme chvíli, co kdo sleduje. Později v noci odjížděli Josef a František, tak jsme se loučili. Mírovec byl rád, že se s Josefem zase viděl, prý se dlouho neviděli.

V průběhu dne jsem občas přemýšlela, co je to za zvláštní materiál ty kameny. Jak totiž pracuju hlavně se slovem a neustále vlastně vnímám svět skrze slovo, tak mě ta zvláštní nálada kamenů a i osobností těch, kdo je zpracovávají, silně zaujala. Nejen že ty kameny mají v sobě samozřejmě naprosto zvláštní klid a něco úplně mimo člověka, podobný klid mají v sobě ti lidi, co je umí takhle bravurně zpracovávat. Zkusila jsem na to u ohně semlet nějakou úvahu. Že ty kameny mají v sobě něco, co jde úplně mimo lidský svět, jiný typ paměti, ty hodnoty nebo „pojetí světa“ u kamenů je naprosto jiné než u lidí, vystupuje z nich úplně prastarý svět, kdy ještě žádný člověk neexistoval a tempo času bylo neporovnatelně jiný.

Pak jsme se o tom dýl bavili, ale ne nijak pitomě filosoficky, jak to lidi od slov často dělají, jen tak stručně. Mluvili jsme o tom, jak kameny vznikají a i o dalších surovinách pocházejících ze země, zmínila jsem ropu, ale tu zjevně nikdo nemá moc rád. Radek se rozčiloval (pokud se o kameníkovi dá říct, že se skutečně „rozčiluje“, spíš prostě věci rázně okomentuje), jak se říká, že „všechno pochází ze země“. Chápala jsem to tak, že například říct, že i plasty pocházejí ze země je něco úplně jinýho než říct, že ze země pochází kámen. Jde dost o to, co se z té suroviny vyrobí (říkat kamenům „surovina“ je taky nesmysl). Pak mě ještě napadlo později, že kámen není totiž až tak moc surovina, protože ho člověk nemá nijak v moci, pouze ho může užít, pokud mu to kámen dovolí. Nemůže si ho sám vyrobit a velmi těžko ho může zničit. Ostatní materiály jako dřevo nebo rostliny obecně musí s člověkem nějak počítat, protože jsou na něm hodně závislí, člověk je může velmi snadno poškodit. Kámen ne, tomu jsou lidský věci úplně jedno. Člověk nad ním má moc jen nějakou výbušninou nebo drtícím strojem a s tím neumí zacházet každej.

Ale ono je těžký o tom uvažovat, kámen je nesmírně důstojný materiál, jako by v něm spočívala nějaká tajemná, člověku velmi, velmi vzdálená mysl, a všechny tyhle úvahy prováděné za pomoci lidských slov, jsou jen klouzáním po povrchu. Prostě se mi najednou moc líbilo, že jsem se tak intenzivně dostala do kontaktu s něčím, na co slova nestačí. To se mi totiž nestává. Pokud ano, tak mě to trápí a tak dlouho hledám přesný slova na cokoli, až je najdu. Pěkný na tom kameni je, že v jeho přítomnosti se dá mlčet, o kameni se dá mlčet a přitom mi to nevadí! – Tak tedy člověk slova došel až k materiálu, před kterým s pokorou ztichl.

Pěkný bylo, jak jsme mluvili občas o těch předcích, co tady byli. Odkrývání těch kamenů byla archeologie. Říkala jsem klukům, že duchové místa z toho díla mají velkou radost. Mírovec pak pravil, že ty kameny jsou vlastně dědoušci. Byli takhle po mnoha letech, některé až po desetiletích a některé možná i po víc než století, co byli ukryty pod trávou, vytaženi na světlo. U toho stejnýho statku, u kterého kdysi byli mladí položeni na zápraží. Až na jeden kámen je to všechno místní žula, možná opracovaná v 18. století. Nějakým svým způsobem pamatují, co se tady všechno dělalo, co se na nich říkalo, kdo tady žil a po nich chodil.

Mírovec u ohně usínal, Pavel byl předtím na procházce po vsi nebo někde v krajině, kdo ví, pak už odcházeli spát. Já jsem šla v půl jedný, Radek tam chtěl ještě sedět u ohně, protože ho rozfajroval, David tam možná seděl ještě chvíli s ním.